Tři coury a jedna střela

"Omezte konzumaci alkoholu a nezdravých tučných jídel," čtu si nad poledníma hranolkama. "Dopřejte si dostatek spánku a vyhýbejte se stresu." Akorát tam nepíšou, jak to má člověk udělat. Připadám si jako ten bankovní lupič z poslední Backmanovy knížky, v kukle a s pistolí, o které se mylně domnívám, že je falešná, se pokouším vykrást cashless bank. Třídní schůzky (roušku máme čtyři), schůze SVJ (roušku mám pouze já), očkování... tenhle týden má všechno. Každej den si slibuju, že dnes už půjdu spát a každá noc mne zastihne ve dvě ráno u počítače. Přál bych si být někým jiným. Vzpomínám si, jak mne na jaře dostihly nemilé zprávy a já do sebe klopil panáky necelých 48 hodin před startem. Dnes jen jedno malé pivo, přeci jen pokrok. Možná mi jen chybí endorfiny z běhání, v tom případě by se to do/od neděle mělo srovnat. Checklist: Hostel zamluvený mám, boty mám, gely mám, sluchátka mám. A jak bylo ověřeno v Seattlu, běžet se dá v nejhorším i bez kraťasů. Toto je nejspíš ...

Vybírám si orientační šílenost a žádná mi nepasuje do kalendáře. Noční můry jsou týden po Berlíně, Brutus Extreme týden po Klánovicích, HROB mne neláká, do Polska se mi nechce. Navíc je to z Brna všechno strašně daleko. A pak mne napadne... otevřu stránku... a je vybráno, Prominentní vrcholy Lužických hor  (PVLH). Můžu je běžet kdy chcu, například až budeme o podzimkách v Jizerkách. Nepotřebuju parťáka do dvojice, zkrátka samá pozitiva a sociální jistoty. Píšu to couře Loar. Coura Loar si myslí, že jsem magor. Pokládá otázky jako "a máš ty vůbec slušnou čelovku?" (jasně, z Decathlonu, za 150Kč), "budeš mít podpůrnej tým?" (kde bych ho vzal, budu rád, že mne rodina pustí, prostě budu chodit po značkách) "a víš, že na některý z těch kopců značky nevedou?"  Tohle mne ale nemůže znejistit. Závod už mám a drobné trable se nakonec vždycky nějak setřepou (koupím si druhou čelovku za 150Kč!). Rozhodnu se napsat Kubovi a Šamanovi, s kterými jsem o triatlonu ro...

TL;DR: Je to dobrý, běžte na to. Kdysi jsem v Mainu vymyslel, že bychom si o víkendu filmový maraton a každý vybrali jeden národní film (já český, kolega indický, druhý kolega korejský...). Skončilo to na tom, že jsem nedokázal vhodný český film vybrat. Schválně si pusťte anglicky otitulkovaný Samotáře. Polovina vtipů nevyzní. A scény, kde si dělají srandu z japonských turistů, svým asijským kamarádům fakt pouštět nehodlám. Zátopek by šel . Je to silnej, specificky českej příběh. Nejen fakty, ale je tam kus český absurdity a poetičnosti. Když si Zátopek vyndá z ledničky pivo, Ron Clarke požádá o minerálku a Zátopek před něj postaví druhý pivo, že tohle je česká minerálka. A protože nic jinýho v ledničce nemá. Oskara nedostane. Místy je to moc předvídatelný, příliš schematický. Ale líbí se mi, jak je tam zachycenej ten srab a zmrd, kterýho všichni v sobě máme, dokonce i olympijští vítězové. A ten hrdina, kterým na chvilku dokážeme být, mj. protože se za toho sraba stydíme. A že každej m...

Před lety si tři kluci řekli, že by si rádi zkusili triatlon. A protože na skutečný závod se báli, naměřili si trať kolem rybníku. Podobných příběhů znám několik, tenhle je ale výjimečný tím, že se dotyčný závod běží i o 21 let později a krapet se rozrostl. Furt se jezdí i na kolech s košíkem a nosičem, ale taky už na triatlonových speciálech a v dresech za pět tisíc. Jsou obrazy, které z hlavy nedostanete. Třeba když vám Medvěd napíše, abyste se podívali na růst počtu nakažených v Německu. Nebo když si všimnete, že fontána na Kačerově vypadá jako prasklá stolička. Po letech zase běhám v Krčáku a vážně mě to baví. Ranní Praha v nedbalkách, bez turistů, se tváří jako by stejně jako vy zaspala budík. Stíháte tečku na Google mapách a ona skáče tam a zase zpátky. Jako venkovan nasednete po cestě na metro na opačný směr. A Coura Loar , vám napíše, že je Ofélie fakt ráda, že s váma na rogaining nejela. Do háje, já nikdy na žádný rogaining nechtěl! Ale tohle mne teda točí. Takže si prohlížím...

Když jsem žil v Praze, strašně jsem se těšíval do Brna. Z nádraží jsem chodil pěšky a vzpomínám, jak cca někde kolem Svoboďáku, kde se tehdá ještě netyčila dnešní brněnská chlouba, ze mne vždycky všechno spadlo a bylo mi dobře. Dnes se paradoxně podobně těšívám z Brna do Prahy, dalekýho světa plnýho neřesti, zlata a úsměvů domorodých žen, kam nemusíte plout týdny s La Santa Maríou, ale tři hodiny s Českejma drahama (když dobře fouká vítr). Ubytoval jsem se v Emmy, co stojí vedle IKEMu na kraji Krčšského lesa. Kdysi jsem tu strávil důležitou noc po orientačním závodě Zlatá Eppendorfka a v Krčáku natrénoval na většinu PIMů a půlPIMů. Běžecký vzpomínky mám obvykle navázaný na audioknížky. Třeba nad Sand Beach si jasně pamatuju místo, kde zavraždili Claudiovu první ženu. Tady mluvila Madeleine Albrightová. A někde za soutokem Svratky a Svitavy Ross Ulbricht přešel z obchodování s trávou a houbičkama na heroin a střelné zbraně. Když jsem běhávál v Krčáku, audioknížky jsem ještě neposlouchal...

 Na jaře se mi (zčásti i díky covidu) povedl perfektní maratonský tréninkový cyklus, odběhala jsem téměř všechno, co bratři předepsali, a na konci zaběhla moc pěkný osobák. Bylo mi jasné, že taková situace se už nemusí opakovat, a taky ne. Ale to si člověk může pětkrát říct a stejně si to neuvěří. Podzimní maraton je jedna velká frustrace. Prázdninové služby, dovolené, drobné nachlazení, vždycky odtrénuju deset dní a něco se stane, krok dopředu a dva kroky zpátky. Tak se s tím pomalu smiřuju a snažím se hlavu zvyknout na to, že prostě stihnu, co stihnu, v Berlíně tomu dám maximum a že třeba dítěcí neštovice jsou mimo moji kontrolu. Zdravím od průduškového čaje.

Někdy si říkám, jestli bych začala běhat bez sociáních sítí a aplikací. Možná ne, Endomondová výzva v roce 2016 byla jedna velká jízda. A pak si taky říkám, jestli všechny ty hodinky a aplikace potřebuju. Hodinky jsou fajn. Nemusím běhat se stopkama na dráze a pořád plus mínus vím, jak daleko a jak rychle běžím. Díky hodinkám vím, že tenhle strom mám od domu asi kilometr a tyhle dvě břízky asi dva a půl. Hlídaj mi úseky a buzerujou mě, abych zpomalila. Přiběhnu domů, zmáčknu stop, vlny se zavlní, stane se kouzlo a můj výběh se přesune do aplikace. Aplikace je taky občas fajn. Mít tréninkový deníček se vždycky hodí, naučili mě to na Futru, člověk vidí pokroky, nepokroky, vzory a trénink má nějaký systém. Je míň pracné, než přepisovat běhy do sešitku nebo do excelu. U delších výletů se ráda koukám, kudy jsem šla a kde jsem bloudila. Přidávám fotky. Inspiruju se z cizích tras a plánuju vlastní dobrodružství.  No a pak je tu ta sociální stránka. Stačí jeden klik a celej svět se může po...

...kdy si maté chuť poskočit, i když máte v každé ruce 15kg primalexu. Vymést pavouky a na chvíli se kochat čistě natřenou, krásnou bílou zdí... než se na ní objeví první otisk kočičí tlapky. Kdyby tak šly schovat do zavařovačky na dobu, kdy je vám z celýho světa do pláče, ze sebe nejvíc. Když běžím v pondělí reparát na nedělní Long, začnout mne po 4km bolet nohy. "To není dobrý," říkám Igorovi, kterej má výčitky, že mne včera nechal na holičkách , i když mu po stý opakuju, že slovo depresivní v popisu aktivity se ho nijak netýká. Prodlouží si tréning na hodinu, takže od něj vybíhám s desítkou v nohách a sedmnácti před sebou. A to už nezní tak hrozivě, 17km. Nebyl bych to já, abych si sem tam nepřidal ocásek, ale v zásadě se mi daří držet cestu. Kopec za Antroposem vyběhnu ani nevím jak, nechce se mi věřit, že už jsem nahoře. Dolů zrychlím a nezastavím se až do cíle, 5:44min/km, to by šlo. A Trenérka mi to lajkne, takže běhat o půlnoci už je asi v cajku. Než definitivně vyt...

Kdyby si někdo dělal obrázek o běhání podle tohoto blogu, bude mít dojem, že běhání je něco jako návštěva u zubaře. Píšeme tu hlavně o dnech, kdy se nám nedařilo. Ani tento zápisek nebude jiný. Neděle náročného týdne. Hlava v pejru, spánkový deficit o výši státního dluhu. Ale dneska to je dobrý, dneska běžím s Igorem, říkám si odpoledne. K večeru přijde bouře a blesky a zpráva od Igora, že na radaru to nevypadá dobře. Žena ho nepustí. Píšu z šaliny, že pršet už přestává a blesky daleko. Igor uspává dcerku, z jeho mobilu odpovídá žena a je poměrně přímá. Vybíhám. Docela rychle, což je chyba. Jako ostatně skoro vždycky. Lukáš Werner píše na Deníku N o svém prvním 24h závodě :  Kde přesně vede hranice mezi hrdinstvím a nerozumem? ... Pomůže takový počin člověku, nebo mu spíš ublíží? Jsem relativně zdravý člověk, který se oproti [závodnici na 48h s rakovinou] na okruhu trápil jen polovinu času, a i tak kolem mě musí rodina už několikátý den kmitat a jsem víceméně k ničemu. K normá...

Mezi mladšími lidmi je běžné, že se před párty ve městě sejdou u někoho doma na rituálu zvaném Vorglühen  (doslova prozáření ). KitKatClub motto:  Dělejte, co chcete, ale dodržujte dress code! ( googloval jsem si to a kupodivu není cílem dojít oblečený jako tyčinka KitKat) Trabant  je německé slovo pro družici a pojmenování bylo inspirováno z úspěchu sovětského Sputniku v roce 1956. (Je v Berlíně muzeum trabantů? Samozřejmě. Taky je tam muzeum currywurstu, ke vstupnému currywurst zdarma) Ritter Sport Bunte Schokowelt . Limitovaný edice, bio, vegan, atd. Pouze v tomto obchodě! Výstavka zdarma. Fernsehturm (televizní věž), vymyšlená v padesátých letech. Říkalo se jí mj. papežova pomsta , protože za slunného počasí vytvářela jasný odraz kříže. Tvar inspirovaný... trabantem, tedy Sputnikem. A původně měla stát na Muggelbergu. Dokonce se tam se stavbou započalo, než zjistili, že by stála v letecké trase.

Nechápu to. V neděli mám problém uběhnout 500 m ve výklusovým tempu, sedím na plotě, koukám do telefonu, jestli ten prokletej závod náhodou nezrušili, odmítám první pomoc od kolemjdoucích a přemejšlím, jak se dostanu domů. V úterý se mi zblázní hodinky, takže si neznámou rychlostí odběhnu intervaly.  Ve čtvrtek je 13km tempo, což je druhá nejnenáviděníhodnější věc na světě (první je 16km tempo). Trochu mě uklidňuje, že mám neambiciózně zvolený cílový čas, v nejhorším to zkrátím a těch 8 km nějak dám. Na šestém urovnávám flašku, která se rozhodla utéct z batohu, koukám na hodinky, ééé, ještě dva. Na osmém si říkám, že zkusím deset. Pak se zamyslím, na jedenáctém kilometru se znova kouknu na hodinky a zjistím, že neběžím jedenáctý, ale třináctý. V cílové rovince vidím Blechu, křičím na ní, že potřebuju ještě 100 m a sprintuju pryč. Blecha má naštěstí pochopení :) Výsledek: celý jsem to přepálila. Už jsem říkala, že to nechápu? --- oslí můstek nenalezen, ale na novej příspěvek to taky...

 Včera se ptám Medvěda - jaká je pravděpodobnost, že mě ve čtvrtek ráno někdo na stezce u Odry přepadne? Znatelně zaváhá, tak se rozhoduju, že tempo naběhám na inline okruhu kousek od domu, aspoň to bude ve stínu. Vybíhám po sedmé, nouzové křovíčko už během rozklusu a místo očekávané pusté silnice jezdí kolem křovíčka auta a chodí chodci a tak jsem poněkud nedobrovolně 💩 fantom už ve třetím českém městě (neptejte se). Okruh má krásný rovný asfalt, slimáky, pár metrů převýšení, ve vysokých stromech ovšem blbne Garmin, tempo sází zcela náhodně, tak musím sama. Ego mi nedá, že bych v horku klidně mohla o 10-15s/km zpomalit a tréninkový efekt bude stejný, to ne, to já musím hezky v plánovaném tempu, takže je to strašlivý. Vmžiku jsem durch propocená, kape mi pot z kšiltu, z nosu, teče do očí, všechno se mi smeká, mám pocit, že nikde není žádnej kyslík a nohy mám olověný. Kilometry neubývaj. Ani metry neubývaj. Zakazuju si koukat na hodinky a stejně koukám co 40 metrů. Vytahuju největš...

To je zase kašpárkovina. Nebo od koho jsem tu trasu obšlehl. Sbíhám z Bílovic do Soběšic a do uší mi Bill Bryson povídá o prvotních operacích ledvinových kamenů. Lalalala! Podvědomě zrychluju. Přede mnou Brno a blesky, suchý dnes domů nedoběhnu. Na rychlý běhy poslouchám hudbu. Když to bolí, zapnu playlist, o kterém vím, že nemá slabé ani pomalé místo. Na Easy jsem míval audioknížky, ale s narůstajícími kilometry přestávalo stříbrné předplatné Audiblu stačit. Naopak podcasty mi dlouhy nic neříkaly, vyjma  My Dad Wrote A Porno , u kterého můj hýkavý smích děsil celé noční Palo Alto. Když jsem se ptal ve Švýcarsku žijícího podcastového kamaráda, jestli by mi nedoporučil nějaký pro začátečníky v němčině, vybral Coffee Break German . Není to vysloveně zlý, člověk si připomene základy, ale hýkat nebudete. Existují i zprávy v pomalé němčině, News in Slow German . Pokud se na němčinu necítíte, můžete si poslechnout výběr z přeložených, v původním znění německých zdrojů Berlin Briefing . A...

Nechce se mi tu trefovat do RunCzech, protože v týhle době organizovat běžecký závody musí být na palici. Ale dostávám od nich spoustu mailů plných reklamy. A o tom že byl zrušen podzimní půlmaraton mi musí napsat Coura Loar . Čeho jsem si všiml čistě náhodou, v reakci na komentář na FB, že už se dá nastavit, co mají udělat s vašimi registracemi na PIM. Nelze to ale udělat přes appku, musíte do svého profilu na Runners ID . V menu úplně vpravo byste měli mít "Převod registrací". Pokud neuděláte nic, máte u půlmaratonu vybráno " Využít hodnotu registrace v e-shopu all runners are beautiful. ", což by se třeba mně fakt nelíbilo, protože co bych dělal s pěti běžeckejma ledvinkama adidas? U maratonu " Zúčastním se v roce 2021. ", zatímco já chci běžet až v roce 2022. Vybírám před půlnocí. Napjatý v břiše. Když to nepůjde, tak to zkrátím. Ale na pěti dobrý, i na deseti, tak si říkám, že když to tempo udrzim, budu aspoň dřív doma. Dvacet. To už z toho rovnou můž...

Byl to skvělý nápad, spojím příjemné s užitečným a občas si zaběhnu do práce. Někdy vyrazím ráno z domova, někdy jsem společenská a dám si výběh s Advenťákama, občas vezmu boty na výlet a běžím odtamtud. Přiběhnu ve sportovním, trochu se zcivilizuju ve sprše a převleču se do pracovního, které jsem si donesla v batůžku, případně odstěhovala do práce o den dřív. Mohlo by to být skvělé a sluníčkové, kdyby se mi běžecké boty vešly do běhacího batůžku. Místo civilních bot mám kus gumy s provázkem, ale tenisky nesroluješ a do kapsy nestrčíš. Výsledkem je, že v tuto chvíli mám v práci dvoje běžecké boty - v jedněch jsem přiběhla včera a v druhé jsem tu nechala minulý týden, dvě běhací podprsenky, dvě sportovní trička, jedny tříčtvrťáky, jedny kraťasy, kšiltovku, tunel, dvoje ponožky, malou flašku na vodu, jednu sukni, dvě civilní trička, jednu civilní podprsenku a asi tak čtvery spoďáry. Něco z toho je čistý, něco smrdí míň a něco smrdí hrozně, třeba fialový tričko ze včerejška, za to se fakt...

 Plán říká Tempo 13 km. To už v zárodku zkracuju na 10 (dostanu místo zeleného jen žlutého panáčka, achjo), je to teprve druhé tempo a skok by to byl (z minulého týdne 8 km) moc velký. Je příjemně chladno, to se v červenci musí ocenit. Z nedostatku času jen na dráhu, abych byla kdyžtak rychle doma. Rozklus je do kopce, to je vždycky peklo na těch ztuhlých nohách, hodinky ukazujou spíš rychlou chůzi a člověka to nepovzbudí. Na stadionu fotbalisti, jejich fanynky, aerobičky a dva kluci, co cvičí něco jako funkční trénink. Dobíhám, chystám, předem připravený trénink v hodinkách není. Synchronizuju znova a hodinky se definitivně zaseknou, chvíli se to snažím restartovat, ale ne-e, zkouším Stravu, ta neumí ukazovat tempo, jen rychlost, což s odkrveným mozkem neumím přepočítat. Minuty tikají, světlo ubývá. Nakonec mě zachraňuje Nike run appka, nastavuju běh na 10 km a vybíhám. Na displeji divný numera, ukazuje to, že běžím asi 20 minut na míli, tak zrychluju a zrychluju a furt nic, nakon...

Němčinu jsem se neučil. Byli jsme matematická speciálka a měli jediný cizí jazyk. Nechyběla mi, protože mi namluvili, že němčina je ošklivá. Že se v ní nedá zpívat. Že holky v německým pornu vykřikujou legrační věty a na normální filmy se už vůbec nedá dívat. Jak jsem tomu mohl uvěřit? Myslím, že první, kdo tohle přesvědčení nahlodal, byl Jaroslav Rudiš a jeho Nebe pod Berlínem. A pak samotnej Berlín a v něm Němci, kteří vůbec neodpovídali tomu, jak jsem si je představoval. Většina z nich byla prima, féroví, uvolnění, otevření... Já vím, že kdybych zahrabal hlouběji, musí tam někde být onen pověstnej "ordnung" a Bismarck a koncentráky a takovýhle věci. Ale já viděl kluky jedoucí na skejtu, televizní věž nad Alexanderplatz a tu divnou skrumáž lidí, v které rasově čistí blonďáčci rozhodně netvořili většinu. Určitě je o tom spousta knížek, ale já se pokusil vybrat filmy, které jsem buďto viděl nebo které bych do odjezdu vidět chtěl. Good Bye Lenin!  Film, který stvořil slovo ...

Dnes nemám odběháno, zato už mám v sobě pivo. Což není úplně dobrý kombo, když zlí bratři předepisují tempový běh. Tak snad jen něco menšího.  Třeba o podniku, do kterého mne "na něco menšího" zatáhla v květnu 2014 Loar. Madami - Mom's vietnamese kitchen. První restaurace na mapě Třech cour. Nemám z toho roku jedinou fotku. Svůj první smartphone, Nokia Lumia 520, jsem neměl ještě ani měsíc.  Podruhé jsem tu byl o pět let později. Auto zaparkované na Park&Ride na předměstí, hledal jsem u Alexandrplatz, kde se najíme než pojedete dál k Česku. Název Madami jsem si už pochopitelně nepamatoval. Teprve uvnitř mi došlo, že tu nejsem poprvé. Ač je kuchyně podle názvu "vietnamská", je to celé spíš asijská fusion. Madami si dává záležet, aby jídlo na talíři dobře vypadalo, ale ceny jsou lidové. Recenze na Tripadvisoru doporučují jarní závitky a kuřecí curry. A fotek jsem ten rok nadělal až běda, v Madami i po okolí.

Už si je moc nepamatuju. Když jsem byl v Berlíně v roce 2014, ještě jsem nebyl takový kavárenský povaleč. Matně si vybavuju Coffee Circle a pak nějaký rětězec u Humbolt Uni. Snažil jsem se podle fotek vypátrat, kde jsme to tenkrát byli s Loar, ale nepovedlo se. Docela dobrý seznam je na  https://www.thewaytocoffee.com/specialtycoffeeberlin/ , tak jsem ho přepsal do mapy. Díky tomu, ať už budete v Berlíně kdekoli, můžete se nechat donavigovat k nejbližší dobré kavárně. Taky budu rád, když doplníte své podniky (kdyby vám to nešlo, dejte vědět, návod je v Google Docs).

Chtěl bych tento blog oživit, ale moc mne nenapadá, co psát. Tak aspoň pár německých frází, co by se mohly při závodu hodit. S příštím postem začnu píchat prstem do mapy Berlína (kde jsem byl a kam bych rád zašel). Ale klidně pište o čemkoli jiném, o tréningovém plánu zlých bratrů, pocitech po doběhnutí, pocitech, když máte vyběhnout, o vašem domovu, skrz který jsou rozvěšeny sušící se kusy běžeckého oděvu. Ano, chci uběhnout maraton pod tři hodiny. Ja, ich möchte einen Marathon in unter drei Stunden laufen. Slečno, funíte jako parní lokomotiva. Fräulein, du schnaufst wie eine Dampflokomotive. Bolí mne nohy. Meine Füße tun weh. Nemůžu dál. Ich kann nicht mehr. Prosím, nešlapejte po mne. Bitte nicht auf mich treten. Ano, chci si zde lehnout a umřít. Ja, ich möchte mich hier hinlegen und sterben.