Když se nedaří

 Plán říká Tempo 13 km. To už v zárodku zkracuju na 10 (dostanu místo zeleného jen žlutého panáčka, achjo), je to teprve druhé tempo a skok by to byl (z minulého týdne 8 km) moc velký. Je příjemně chladno, to se v červenci musí ocenit. Z nedostatku času jen na dráhu, abych byla kdyžtak rychle doma. Rozklus je do kopce, to je vždycky peklo na těch ztuhlých nohách, hodinky ukazujou spíš rychlou chůzi a člověka to nepovzbudí. Na stadionu fotbalisti, jejich fanynky, aerobičky a dva kluci, co cvičí něco jako funkční trénink. Dobíhám, chystám, předem připravený trénink v hodinkách není. Synchronizuju znova a hodinky se definitivně zaseknou, chvíli se to snažím restartovat, ale ne-e, zkouším Stravu, ta neumí ukazovat tempo, jen rychlost, což s odkrveným mozkem neumím přepočítat. Minuty tikají, světlo ubývá. Nakonec mě zachraňuje Nike run appka, nastavuju běh na 10 km a vybíhám. Na displeji divný numera, ukazuje to, že běžím asi 20 minut na míli, tak zrychluju a zrychluju a furt nic, nakonec zjišťuju, že to měří správně jen, když tou rukou mávám jako při běhu, takže se na displej dívat nemůžu. Furt počítám ty min/mile na min/km, dopracuju se k plus mínus číslu, akorát že běžím moc rychle, funím a nemám ještě ani kilometr. Podcast, co poslouchám, je blbej, ale bojím se to stopnout, abych si nestopla to měření. Kluci maj řeči pokaždý, když běžím kolem, a fotbalisti brblaj, že jim nekopu míč zpátky. Po 15 minutách se snažím sníst gel, ale jednou rukou musím mávat telefonem, druhou vytáhnout, rozdělat gel, teče to všude, jsem spíš opatlaná než najedená, při zapití kašlu a telefon zas ukazuje divný čísla. Mávám víc. Furt běžím moc rychle, ale už jsem si v tom tempu “sedla” a i když vědomě zpomaluju, vlastně moc nezpomaluju. A najednou, tak někde za půlkou, se to všechno spraví. Tempo je tak akorát, rukama mávám přirozeně, gel zabral, kroužím jedno kolo za druhým a vlastně už nic nekontroluju, koukám na mraky a na stromy a trochu na ty kluky, protože dělaj zajímavý cviky. Nike appka mě chválí. Poslední kilometr trochu nakopnu a za chvilku je hotovo, splaším se trochu při pohledu na čas, že musím uspávat, tak se už nezdržuju a klušu domů, cestou vyklepávám ruku ztuhlou od mávání mobilem. Hotovo. Bude z toho nakonec jen řádek v deníku - tempo 10 km, rozbité hodinky.