Ono se řekne tempo

 Včera se ptám Medvěda - jaká je pravděpodobnost, že mě ve čtvrtek ráno někdo na stezce u Odry přepadne? Znatelně zaváhá, tak se rozhoduju, že tempo naběhám na inline okruhu kousek od domu, aspoň to bude ve stínu. Vybíhám po sedmé, nouzové křovíčko už během rozklusu a místo očekávané pusté silnice jezdí kolem křovíčka auta a chodí chodci a tak jsem poněkud nedobrovolně 💩 fantom už ve třetím českém městě (neptejte se). Okruh má krásný rovný asfalt, slimáky, pár metrů převýšení, ve vysokých stromech ovšem blbne Garmin, tempo sází zcela náhodně, tak musím sama. Ego mi nedá, že bych v horku klidně mohla o 10-15s/km zpomalit a tréninkový efekt bude stejný, to ne, to já musím hezky v plánovaném tempu, takže je to strašlivý. Vmžiku jsem durch propocená, kape mi pot z kšiltu, z nosu, teče do očí, všechno se mi smeká, mám pocit, že nikde není žádnej kyslík a nohy mám olověný. Kilometry neubývaj. Ani metry neubývaj. Zakazuju si koukat na hodinky a stejně koukám co 40 metrů. Vytahuju největší zbraň - audioknihu Deeny Kastor a kapitolu o tom, jak běžela olympijský maraton v Aténách, kde bylo na startu 38 stupňů. Deena pomáhá, najednou je z 6 zbývajících kilometrů 5 a potom 2 a pak už je konec. Klepou se mi kolena a chce se mi blunkat. Vyklusávám na pití a říkám si, že dneska na horách asi pojedu lanovkou.