Běh a vzpomínky (Berlín, Brno, brambora v knedlíčku)

Když jsem žil v Praze, strašně jsem se těšíval do Brna. Z nádraží jsem chodil pěšky a vzpomínám, jak cca někde kolem Svoboďáku, kde se tehdá ještě netyčila dnešní brněnská chlouba, ze mne vždycky všechno spadlo a bylo mi dobře.

Dnes se paradoxně podobně těšívám z Brna do Prahy, dalekýho světa plnýho neřesti, zlata a úsměvů domorodých žen, kam nemusíte plout týdny s La Santa Maríou, ale tři hodiny s Českejma drahama (když dobře fouká vítr). Ubytoval jsem se v Emmy, co stojí vedle IKEMu na kraji Krčšského lesa. Kdysi jsem tu strávil důležitou noc po orientačním závodě Zlatá Eppendorfka a v Krčáku natrénoval na většinu PIMů a půlPIMů.

Běžecký vzpomínky mám obvykle navázaný na audioknížky. Třeba nad Sand Beach si jasně pamatuju místo, kde zavraždili Claudiovu první ženu. Tady mluvila Madeleine Albrightová. A někde za soutokem Svratky a Svitavy Ross Ulbricht přešel z obchodování s trávou a houbičkama na heroin a střelné zbraně. Když jsem běhávál v Krčáku, audioknížky jsem ještě neposlouchal, maximálně tak rozhlasové hry. Běhal jsem s Nokií s S60 a aplikací SportsTracker. A přesto tu mluví každej kout. Cesta po obvodu rozhodně není rovina, ale taky tu není žádnej táhlej kopec. Je radost to běžet, zvlášť když je po dešti, ve vzduchu tušení přicházejícího podzimu.

Možná je to znak stáří, ohlížet se přes rameno a chtít zpátky. Vím, že to nejde, přestěhovat se do Krče, ani do Michle nebo (nedej bože) na koleje VŠK 17. listopadu. Ostatně, oddělení, pro které jsem tu pracoval, sídlí dnes ve Vestci. A přesto mi to nedá, cestou na Letnou na Dim Sum knedlíčky pošlu email bývalé kolegyni. A když mi nad napařenou dobrotou pískne odpověd, typicky po jejim, rázná, zmatená, s pravopisnou chybou, jsem normálně dojatej. Nechci zpátky, jen bych převrátil strany a stýskalo by se mi po Brně. Chci tu běhat častěji. (A na Šumavě. A na kose do moře za Mountain View. A... spát!)