Tři coury a jedna střela

Když jsem žil v Praze, strašně jsem se těšíval do Brna. Z nádraží jsem chodil pěšky a vzpomínám, jak cca někde kolem Svoboďáku, kde se tehdá ještě netyčila dnešní brněnská chlouba, ze mne vždycky všechno spadlo a bylo mi dobře. Dnes se paradoxně podobně těšívám z Brna do Prahy, dalekýho světa plnýho neřesti, zlata a úsměvů domorodých žen, kam nemusíte plout týdny s La Santa Maríou, ale tři hodiny s Českejma drahama (když dobře fouká vítr). Ubytoval jsem se v Emmy, co stojí vedle IKEMu na kraji Krčšského lesa. Kdysi jsem tu strávil důležitou noc po orientačním závodě Zlatá Eppendorfka a v Krčáku natrénoval na většinu PIMů a půlPIMů. Běžecký vzpomínky mám obvykle navázaný na audioknížky. Třeba nad Sand Beach si jasně pamatuju místo, kde zavraždili Claudiovu první ženu. Tady mluvila Madeleine Albrightová. A někde za soutokem Svratky a Svitavy Ross Ulbricht přešel z obchodování s trávou a houbičkama na heroin a střelné zbraně. Když jsem běhávál v Krčáku, audioknížky jsem ještě neposlouchal...

 Na jaře se mi (zčásti i díky covidu) povedl perfektní maratonský tréninkový cyklus, odběhala jsem téměř všechno, co bratři předepsali, a na konci zaběhla moc pěkný osobák. Bylo mi jasné, že taková situace se už nemusí opakovat, a taky ne. Ale to si člověk může pětkrát říct a stejně si to neuvěří. Podzimní maraton je jedna velká frustrace. Prázdninové služby, dovolené, drobné nachlazení, vždycky odtrénuju deset dní a něco se stane, krok dopředu a dva kroky zpátky. Tak se s tím pomalu smiřuju a snažím se hlavu zvyknout na to, že prostě stihnu, co stihnu, v Berlíně tomu dám maximum a že třeba dítěcí neštovice jsou mimo moji kontrolu. Zdravím od průduškového čaje.

Někdy si říkám, jestli bych začala běhat bez sociáních sítí a aplikací. Možná ne, Endomondová výzva v roce 2016 byla jedna velká jízda. A pak si taky říkám, jestli všechny ty hodinky a aplikace potřebuju. Hodinky jsou fajn. Nemusím běhat se stopkama na dráze a pořád plus mínus vím, jak daleko a jak rychle běžím. Díky hodinkám vím, že tenhle strom mám od domu asi kilometr a tyhle dvě břízky asi dva a půl. Hlídaj mi úseky a buzerujou mě, abych zpomalila. Přiběhnu domů, zmáčknu stop, vlny se zavlní, stane se kouzlo a můj výběh se přesune do aplikace. Aplikace je taky občas fajn. Mít tréninkový deníček se vždycky hodí, naučili mě to na Futru, člověk vidí pokroky, nepokroky, vzory a trénink má nějaký systém. Je míň pracné, než přepisovat běhy do sešitku nebo do excelu. U delších výletů se ráda koukám, kudy jsem šla a kde jsem bloudila. Přidávám fotky. Inspiruju se z cizích tras a plánuju vlastní dobrodružství.  No a pak je tu ta sociální stránka. Stačí jeden klik a celej svět se může po...

...kdy si maté chuť poskočit, i když máte v každé ruce 15kg primalexu. Vymést pavouky a na chvíli se kochat čistě natřenou, krásnou bílou zdí... než se na ní objeví první otisk kočičí tlapky. Kdyby tak šly schovat do zavařovačky na dobu, kdy je vám z celýho světa do pláče, ze sebe nejvíc. Když běžím v pondělí reparát na nedělní Long, začnout mne po 4km bolet nohy. "To není dobrý," říkám Igorovi, kterej má výčitky, že mne včera nechal na holičkách , i když mu po stý opakuju, že slovo depresivní v popisu aktivity se ho nijak netýká. Prodlouží si tréning na hodinu, takže od něj vybíhám s desítkou v nohách a sedmnácti před sebou. A to už nezní tak hrozivě, 17km. Nebyl bych to já, abych si sem tam nepřidal ocásek, ale v zásadě se mi daří držet cestu. Kopec za Antroposem vyběhnu ani nevím jak, nechce se mi věřit, že už jsem nahoře. Dolů zrychlím a nezastavím se až do cíle, 5:44min/km, to by šlo. A Trenérka mi to lajkne, takže běhat o půlnoci už je asi v cajku. Než definitivně vyt...

Kdyby si někdo dělal obrázek o běhání podle tohoto blogu, bude mít dojem, že běhání je něco jako návštěva u zubaře. Píšeme tu hlavně o dnech, kdy se nám nedařilo. Ani tento zápisek nebude jiný. Neděle náročného týdne. Hlava v pejru, spánkový deficit o výši státního dluhu. Ale dneska to je dobrý, dneska běžím s Igorem, říkám si odpoledne. K večeru přijde bouře a blesky a zpráva od Igora, že na radaru to nevypadá dobře. Žena ho nepustí. Píšu z šaliny, že pršet už přestává a blesky daleko. Igor uspává dcerku, z jeho mobilu odpovídá žena a je poměrně přímá. Vybíhám. Docela rychle, což je chyba. Jako ostatně skoro vždycky. Lukáš Werner píše na Deníku N o svém prvním 24h závodě :  Kde přesně vede hranice mezi hrdinstvím a nerozumem? ... Pomůže takový počin člověku, nebo mu spíš ublíží? Jsem relativně zdravý člověk, který se oproti [závodnici na 48h s rakovinou] na okruhu trápil jen polovinu času, a i tak kolem mě musí rodina už několikátý den kmitat a jsem víceméně k ničemu. K normá...

Mezi mladšími lidmi je běžné, že se před párty ve městě sejdou u někoho doma na rituálu zvaném Vorglühen  (doslova prozáření ). KitKatClub motto:  Dělejte, co chcete, ale dodržujte dress code! ( googloval jsem si to a kupodivu není cílem dojít oblečený jako tyčinka KitKat) Trabant  je německé slovo pro družici a pojmenování bylo inspirováno z úspěchu sovětského Sputniku v roce 1956. (Je v Berlíně muzeum trabantů? Samozřejmě. Taky je tam muzeum currywurstu, ke vstupnému currywurst zdarma) Ritter Sport Bunte Schokowelt . Limitovaný edice, bio, vegan, atd. Pouze v tomto obchodě! Výstavka zdarma. Fernsehturm (televizní věž), vymyšlená v padesátých letech. Říkalo se jí mj. papežova pomsta , protože za slunného počasí vytvářela jasný odraz kříže. Tvar inspirovaný... trabantem, tedy Sputnikem. A původně měla stát na Muggelbergu. Dokonce se tam se stavbou započalo, než zjistili, že by stála v letecké trase.

Nechápu to. V neděli mám problém uběhnout 500 m ve výklusovým tempu, sedím na plotě, koukám do telefonu, jestli ten prokletej závod náhodou nezrušili, odmítám první pomoc od kolemjdoucích a přemejšlím, jak se dostanu domů. V úterý se mi zblázní hodinky, takže si neznámou rychlostí odběhnu intervaly.  Ve čtvrtek je 13km tempo, což je druhá nejnenáviděníhodnější věc na světě (první je 16km tempo). Trochu mě uklidňuje, že mám neambiciózně zvolený cílový čas, v nejhorším to zkrátím a těch 8 km nějak dám. Na šestém urovnávám flašku, která se rozhodla utéct z batohu, koukám na hodinky, ééé, ještě dva. Na osmém si říkám, že zkusím deset. Pak se zamyslím, na jedenáctém kilometru se znova kouknu na hodinky a zjistím, že neběžím jedenáctý, ale třináctý. V cílové rovince vidím Blechu, křičím na ní, že potřebuju ještě 100 m a sprintuju pryč. Blecha má naštěstí pochopení :) Výsledek: celý jsem to přepálila. Už jsem říkala, že to nechápu? --- oslí můstek nenalezen, ale na novej příspěvek to taky...