Tři coury a jedna střela

Nechápu to. V neděli mám problém uběhnout 500 m ve výklusovým tempu, sedím na plotě, koukám do telefonu, jestli ten prokletej závod náhodou nezrušili, odmítám první pomoc od kolemjdoucích a přemejšlím, jak se dostanu domů. V úterý se mi zblázní hodinky, takže si neznámou rychlostí odběhnu intervaly.  Ve čtvrtek je 13km tempo, což je druhá nejnenáviděníhodnější věc na světě (první je 16km tempo). Trochu mě uklidňuje, že mám neambiciózně zvolený cílový čas, v nejhorším to zkrátím a těch 8 km nějak dám. Na šestém urovnávám flašku, která se rozhodla utéct z batohu, koukám na hodinky, ééé, ještě dva. Na osmém si říkám, že zkusím deset. Pak se zamyslím, na jedenáctém kilometru se znova kouknu na hodinky a zjistím, že neběžím jedenáctý, ale třináctý. V cílové rovince vidím Blechu, křičím na ní, že potřebuju ještě 100 m a sprintuju pryč. Blecha má naštěstí pochopení :) Výsledek: celý jsem to přepálila. Už jsem říkala, že to nechápu? --- oslí můstek nenalezen, ale na novej příspěvek to taky...

 Včera se ptám Medvěda - jaká je pravděpodobnost, že mě ve čtvrtek ráno někdo na stezce u Odry přepadne? Znatelně zaváhá, tak se rozhoduju, že tempo naběhám na inline okruhu kousek od domu, aspoň to bude ve stínu. Vybíhám po sedmé, nouzové křovíčko už během rozklusu a místo očekávané pusté silnice jezdí kolem křovíčka auta a chodí chodci a tak jsem poněkud nedobrovolně 💩 fantom už ve třetím českém městě (neptejte se). Okruh má krásný rovný asfalt, slimáky, pár metrů převýšení, ve vysokých stromech ovšem blbne Garmin, tempo sází zcela náhodně, tak musím sama. Ego mi nedá, že bych v horku klidně mohla o 10-15s/km zpomalit a tréninkový efekt bude stejný, to ne, to já musím hezky v plánovaném tempu, takže je to strašlivý. Vmžiku jsem durch propocená, kape mi pot z kšiltu, z nosu, teče do očí, všechno se mi smeká, mám pocit, že nikde není žádnej kyslík a nohy mám olověný. Kilometry neubývaj. Ani metry neubývaj. Zakazuju si koukat na hodinky a stejně koukám co 40 metrů. Vytahuju největš...

To je zase kašpárkovina. Nebo od koho jsem tu trasu obšlehl. Sbíhám z Bílovic do Soběšic a do uší mi Bill Bryson povídá o prvotních operacích ledvinových kamenů. Lalalala! Podvědomě zrychluju. Přede mnou Brno a blesky, suchý dnes domů nedoběhnu. Na rychlý běhy poslouchám hudbu. Když to bolí, zapnu playlist, o kterém vím, že nemá slabé ani pomalé místo. Na Easy jsem míval audioknížky, ale s narůstajícími kilometry přestávalo stříbrné předplatné Audiblu stačit. Naopak podcasty mi dlouhy nic neříkaly, vyjma  My Dad Wrote A Porno , u kterého můj hýkavý smích děsil celé noční Palo Alto. Když jsem se ptal ve Švýcarsku žijícího podcastového kamaráda, jestli by mi nedoporučil nějaký pro začátečníky v němčině, vybral Coffee Break German . Není to vysloveně zlý, člověk si připomene základy, ale hýkat nebudete. Existují i zprávy v pomalé němčině, News in Slow German . Pokud se na němčinu necítíte, můžete si poslechnout výběr z přeložených, v původním znění německých zdrojů Berlin Briefing . A...

Nechce se mi tu trefovat do RunCzech, protože v týhle době organizovat běžecký závody musí být na palici. Ale dostávám od nich spoustu mailů plných reklamy. A o tom že byl zrušen podzimní půlmaraton mi musí napsat Coura Loar . Čeho jsem si všiml čistě náhodou, v reakci na komentář na FB, že už se dá nastavit, co mají udělat s vašimi registracemi na PIM. Nelze to ale udělat přes appku, musíte do svého profilu na Runners ID . V menu úplně vpravo byste měli mít "Převod registrací". Pokud neuděláte nic, máte u půlmaratonu vybráno " Využít hodnotu registrace v e-shopu all runners are beautiful. ", což by se třeba mně fakt nelíbilo, protože co bych dělal s pěti běžeckejma ledvinkama adidas? U maratonu " Zúčastním se v roce 2021. ", zatímco já chci běžet až v roce 2022. Vybírám před půlnocí. Napjatý v břiše. Když to nepůjde, tak to zkrátím. Ale na pěti dobrý, i na deseti, tak si říkám, že když to tempo udrzim, budu aspoň dřív doma. Dvacet. To už z toho rovnou můž...

Byl to skvělý nápad, spojím příjemné s užitečným a občas si zaběhnu do práce. Někdy vyrazím ráno z domova, někdy jsem společenská a dám si výběh s Advenťákama, občas vezmu boty na výlet a běžím odtamtud. Přiběhnu ve sportovním, trochu se zcivilizuju ve sprše a převleču se do pracovního, které jsem si donesla v batůžku, případně odstěhovala do práce o den dřív. Mohlo by to být skvělé a sluníčkové, kdyby se mi běžecké boty vešly do běhacího batůžku. Místo civilních bot mám kus gumy s provázkem, ale tenisky nesroluješ a do kapsy nestrčíš. Výsledkem je, že v tuto chvíli mám v práci dvoje běžecké boty - v jedněch jsem přiběhla včera a v druhé jsem tu nechala minulý týden, dvě běhací podprsenky, dvě sportovní trička, jedny tříčtvrťáky, jedny kraťasy, kšiltovku, tunel, dvoje ponožky, malou flašku na vodu, jednu sukni, dvě civilní trička, jednu civilní podprsenku a asi tak čtvery spoďáry. Něco z toho je čistý, něco smrdí míň a něco smrdí hrozně, třeba fialový tričko ze včerejška, za to se fakt...

 Plán říká Tempo 13 km. To už v zárodku zkracuju na 10 (dostanu místo zeleného jen žlutého panáčka, achjo), je to teprve druhé tempo a skok by to byl (z minulého týdne 8 km) moc velký. Je příjemně chladno, to se v červenci musí ocenit. Z nedostatku času jen na dráhu, abych byla kdyžtak rychle doma. Rozklus je do kopce, to je vždycky peklo na těch ztuhlých nohách, hodinky ukazujou spíš rychlou chůzi a člověka to nepovzbudí. Na stadionu fotbalisti, jejich fanynky, aerobičky a dva kluci, co cvičí něco jako funkční trénink. Dobíhám, chystám, předem připravený trénink v hodinkách není. Synchronizuju znova a hodinky se definitivně zaseknou, chvíli se to snažím restartovat, ale ne-e, zkouším Stravu, ta neumí ukazovat tempo, jen rychlost, což s odkrveným mozkem neumím přepočítat. Minuty tikají, světlo ubývá. Nakonec mě zachraňuje Nike run appka, nastavuju běh na 10 km a vybíhám. Na displeji divný numera, ukazuje to, že běžím asi 20 minut na míli, tak zrychluju a zrychluju a furt nic, nakon...

Němčinu jsem se neučil. Byli jsme matematická speciálka a měli jediný cizí jazyk. Nechyběla mi, protože mi namluvili, že němčina je ošklivá. Že se v ní nedá zpívat. Že holky v německým pornu vykřikujou legrační věty a na normální filmy se už vůbec nedá dívat. Jak jsem tomu mohl uvěřit? Myslím, že první, kdo tohle přesvědčení nahlodal, byl Jaroslav Rudiš a jeho Nebe pod Berlínem. A pak samotnej Berlín a v něm Němci, kteří vůbec neodpovídali tomu, jak jsem si je představoval. Většina z nich byla prima, féroví, uvolnění, otevření... Já vím, že kdybych zahrabal hlouběji, musí tam někde být onen pověstnej "ordnung" a Bismarck a koncentráky a takovýhle věci. Ale já viděl kluky jedoucí na skejtu, televizní věž nad Alexanderplatz a tu divnou skrumáž lidí, v které rasově čistí blonďáčci rozhodně netvořili většinu. Určitě je o tom spousta knížek, ale já se pokusil vybrat filmy, které jsem buďto viděl nebo které bych do odjezdu vidět chtěl. Good Bye Lenin!  Film, který stvořil slovo ...

Dnes nemám odběháno, zato už mám v sobě pivo. Což není úplně dobrý kombo, když zlí bratři předepisují tempový běh. Tak snad jen něco menšího.  Třeba o podniku, do kterého mne "na něco menšího" zatáhla v květnu 2014 Loar. Madami - Mom's vietnamese kitchen. První restaurace na mapě Třech cour. Nemám z toho roku jedinou fotku. Svůj první smartphone, Nokia Lumia 520, jsem neměl ještě ani měsíc.  Podruhé jsem tu byl o pět let později. Auto zaparkované na Park&Ride na předměstí, hledal jsem u Alexandrplatz, kde se najíme než pojedete dál k Česku. Název Madami jsem si už pochopitelně nepamatoval. Teprve uvnitř mi došlo, že tu nejsem poprvé. Ač je kuchyně podle názvu "vietnamská", je to celé spíš asijská fusion. Madami si dává záležet, aby jídlo na talíři dobře vypadalo, ale ceny jsou lidové. Recenze na Tripadvisoru doporučují jarní závitky a kuřecí curry. A fotek jsem ten rok nadělal až běda, v Madami i po okolí.

Už si je moc nepamatuju. Když jsem byl v Berlíně v roce 2014, ještě jsem nebyl takový kavárenský povaleč. Matně si vybavuju Coffee Circle a pak nějaký rětězec u Humbolt Uni. Snažil jsem se podle fotek vypátrat, kde jsme to tenkrát byli s Loar, ale nepovedlo se. Docela dobrý seznam je na  https://www.thewaytocoffee.com/specialtycoffeeberlin/ , tak jsem ho přepsal do mapy. Díky tomu, ať už budete v Berlíně kdekoli, můžete se nechat donavigovat k nejbližší dobré kavárně. Taky budu rád, když doplníte své podniky (kdyby vám to nešlo, dejte vědět, návod je v Google Docs).

Chtěl bych tento blog oživit, ale moc mne nenapadá, co psát. Tak aspoň pár německých frází, co by se mohly při závodu hodit. S příštím postem začnu píchat prstem do mapy Berlína (kde jsem byl a kam bych rád zašel). Ale klidně pište o čemkoli jiném, o tréningovém plánu zlých bratrů, pocitech po doběhnutí, pocitech, když máte vyběhnout, o vašem domovu, skrz který jsou rozvěšeny sušící se kusy běžeckého oděvu. Ano, chci uběhnout maraton pod tři hodiny. Ja, ich möchte einen Marathon in unter drei Stunden laufen. Slečno, funíte jako parní lokomotiva. Fräulein, du schnaufst wie eine Dampflokomotive. Bolí mne nohy. Meine Füße tun weh. Nemůžu dál. Ich kann nicht mehr. Prosím, nešlapejte po mne. Bitte nicht auf mich treten. Ano, chci si zde lehnout a umřít. Ja, ich möchte mich hier hinlegen und sterben.