Tři coury a jedna střela

"Omezte konzumaci alkoholu a nezdravých tučných jídel," čtu si nad poledníma hranolkama. "Dopřejte si dostatek spánku a vyhýbejte se stresu." Akorát tam nepíšou, jak to má člověk udělat. Připadám si jako ten bankovní lupič z poslední Backmanovy knížky, v kukle a s pistolí, o které se mylně domnívám, že je falešná, se pokouším vykrást cashless bank. Třídní schůzky (roušku máme čtyři), schůze SVJ (roušku mám pouze já), očkování... tenhle týden má všechno. Každej den si slibuju, že dnes už půjdu spát a každá noc mne zastihne ve dvě ráno u počítače. Přál bych si být někým jiným. Vzpomínám si, jak mne na jaře dostihly nemilé zprávy a já do sebe klopil panáky necelých 48 hodin před startem. Dnes jen jedno malé pivo, přeci jen pokrok. Možná mi jen chybí endorfiny z běhání, v tom případě by se to do/od neděle mělo srovnat. Checklist: Hostel zamluvený mám, boty mám, gely mám, sluchátka mám. A jak bylo ověřeno v Seattlu, běžet se dá v nejhorším i bez kraťasů. Toto je nejspíš

Vybírám si orientační šílenost a žádná mi nepasuje do kalendáře. Noční můry jsou týden po Berlíně, Brutus Extreme týden po Klánovicích, HROB mne neláká, do Polska se mi nechce. Navíc je to z Brna všechno strašně daleko. A pak mne napadne... otevřu stránku... a je vybráno, Prominentní vrcholy Lužických hor  (PVLH). Můžu je běžet kdy chcu, například až budeme o podzimkách v Jizerkách. Nepotřebuju parťáka do dvojice, zkrátka samá pozitiva a sociální jistoty. Píšu to couře Loar. Coura Loar si myslí, že jsem magor. Pokládá otázky jako "a máš ty vůbec slušnou čelovku?" (jasně, z Decathlonu, za 150Kč), "budeš mít podpůrnej tým?" (kde bych ho vzal, budu rád, že mne rodina pustí, prostě budu chodit po značkách) "a víš, že na některý z těch kopců značky nevedou?"  Tohle mne ale nemůže znejistit. Závod už mám a drobné trable se nakonec vždycky nějak setřepou (koupím si druhou čelovku za 150Kč!). Rozhodnu se napsat Kubovi a Šamanovi, s kterými jsem o triatlonu ro

TL;DR: Je to dobrý, běžte na to. Kdysi jsem v Mainu vymyslel, že bychom si o víkendu filmový maraton a každý vybrali jeden národní film (já český, kolega indický, druhý kolega korejský...). Skončilo to na tom, že jsem nedokázal vhodný český film vybrat. Schválně si pusťte anglicky otitulkovaný Samotáře. Polovina vtipů nevyzní. A scény, kde si dělají srandu z japonských turistů, svým asijským kamarádům fakt pouštět nehodlám. Zátopek by šel . Je to silnej, specificky českej příběh. Nejen fakty, ale je tam kus český absurdity a poetičnosti. Když si Zátopek vyndá z ledničky pivo, Ron Clarke požádá o minerálku a Zátopek před něj postaví druhý pivo, že tohle je česká minerálka. A protože nic jinýho v ledničce nemá. Oskara nedostane. Místy je to moc předvídatelný, příliš schematický. Ale líbí se mi, jak je tam zachycenej ten srab a zmrd, kterýho všichni v sobě máme, dokonce i olympijští vítězové. A ten hrdina, kterým na chvilku dokážeme být, mj. protože se za toho sraba stydíme. A že každej m

Před lety si tři kluci řekli, že by si rádi zkusili triatlon. A protože na skutečný závod se báli, naměřili si trať kolem rybníku. Podobných příběhů znám několik, tenhle je ale výjimečný tím, že se dotyčný závod běží i o 21 let později a krapet se rozrostl. Furt se jezdí i na kolech s košíkem a nosičem, ale taky už na triatlonových speciálech a v dresech za pět tisíc. Jsou obrazy, které z hlavy nedostanete. Třeba když vám Medvěd napíše, abyste se podívali na růst počtu nakažených v Německu. Nebo když si všimnete, že fontána na Kačerově vypadá jako prasklá stolička. Po letech zase běhám v Krčáku a vážně mě to baví. Ranní Praha v nedbalkách, bez turistů, se tváří jako by stejně jako vy zaspala budík. Stíháte tečku na Google mapách a ona skáče tam a zase zpátky. Jako venkovan nasednete po cestě na metro na opačný směr. A Coura Loar , vám napíše, že je Ofélie fakt ráda, že s váma na rogaining nejela. Do háje, já nikdy na žádný rogaining nechtěl! Ale tohle mne teda točí. Takže si prohlížím

Když jsem žil v Praze, strašně jsem se těšíval do Brna. Z nádraží jsem chodil pěšky a vzpomínám, jak cca někde kolem Svoboďáku, kde se tehdá ještě netyčila dnešní brněnská chlouba, ze mne vždycky všechno spadlo a bylo mi dobře. Dnes se paradoxně podobně těšívám z Brna do Prahy, dalekýho světa plnýho neřesti, zlata a úsměvů domorodých žen, kam nemusíte plout týdny s La Santa Maríou, ale tři hodiny s Českejma drahama (když dobře fouká vítr). Ubytoval jsem se v Emmy, co stojí vedle IKEMu na kraji Krčšského lesa. Kdysi jsem tu strávil důležitou noc po orientačním závodě Zlatá Eppendorfka a v Krčáku natrénoval na většinu PIMů a půlPIMů. Běžecký vzpomínky mám obvykle navázaný na audioknížky. Třeba nad Sand Beach si jasně pamatuju místo, kde zavraždili Claudiovu první ženu. Tady mluvila Madeleine Albrightová. A někde za soutokem Svratky a Svitavy Ross Ulbricht přešel z obchodování s trávou a houbičkama na heroin a střelné zbraně. Když jsem běhávál v Krčáku, audioknížky jsem ještě neposlouchal

 Na jaře se mi (zčásti i díky covidu) povedl perfektní maratonský tréninkový cyklus, odběhala jsem téměř všechno, co bratři předepsali, a na konci zaběhla moc pěkný osobák. Bylo mi jasné, že taková situace se už nemusí opakovat, a taky ne. Ale to si člověk může pětkrát říct a stejně si to neuvěří. Podzimní maraton je jedna velká frustrace. Prázdninové služby, dovolené, drobné nachlazení, vždycky odtrénuju deset dní a něco se stane, krok dopředu a dva kroky zpátky. Tak se s tím pomalu smiřuju a snažím se hlavu zvyknout na to, že prostě stihnu, co stihnu, v Berlíně tomu dám maximum a že třeba dítěcí neštovice jsou mimo moji kontrolu. Zdravím od průduškového čaje.

Někdy si říkám, jestli bych začala běhat bez sociáních sítí a aplikací. Možná ne, Endomondová výzva v roce 2016 byla jedna velká jízda. A pak si taky říkám, jestli všechny ty hodinky a aplikace potřebuju. Hodinky jsou fajn. Nemusím běhat se stopkama na dráze a pořád plus mínus vím, jak daleko a jak rychle běžím. Díky hodinkám vím, že tenhle strom mám od domu asi kilometr a tyhle dvě břízky asi dva a půl. Hlídaj mi úseky a buzerujou mě, abych zpomalila. Přiběhnu domů, zmáčknu stop, vlny se zavlní, stane se kouzlo a můj výběh se přesune do aplikace. Aplikace je taky občas fajn. Mít tréninkový deníček se vždycky hodí, naučili mě to na Futru, člověk vidí pokroky, nepokroky, vzory a trénink má nějaký systém. Je míň pracné, než přepisovat běhy do sešitku nebo do excelu. U delších výletů se ráda koukám, kudy jsem šla a kde jsem bloudila. Přidávám fotky. Inspiruju se z cizích tras a plánuju vlastní dobrodružství.  No a pak je tu ta sociální stránka. Stačí jeden klik a celej svět se může podíva