Asociální coura na sociálních sítích

Někdy si říkám, jestli bych začala běhat bez sociáních sítí a aplikací. Možná ne, Endomondová výzva v roce 2016 byla jedna velká jízda. A pak si taky říkám, jestli všechny ty hodinky a aplikace potřebuju.

Hodinky jsou fajn. Nemusím běhat se stopkama na dráze a pořád plus mínus vím, jak daleko a jak rychle běžím. Díky hodinkám vím, že tenhle strom mám od domu asi kilometr a tyhle dvě břízky asi dva a půl. Hlídaj mi úseky a buzerujou mě, abych zpomalila. Přiběhnu domů, zmáčknu stop, vlny se zavlní, stane se kouzlo a můj výběh se přesune do aplikace.

Aplikace je taky občas fajn. Mít tréninkový deníček se vždycky hodí, naučili mě to na Futru, člověk vidí pokroky, nepokroky, vzory a trénink má nějaký systém. Je míň pracné, než přepisovat běhy do sešitku nebo do excelu. U delších výletů se ráda koukám, kudy jsem šla a kde jsem bloudila. Přidávám fotky. Inspiruju se z cizích tras a plánuju vlastní dobrodružství. 

No a pak je tu ta sociální stránka. Stačí jeden klik a celej svět se může podívat, jak Coura Loar dneska běžela. Bylo to skvělý, nejrychlejší desítka za posledního půl roku! (Což je mimochodem docela jednoduchý, když jsem poslední rok skoro neběhala.) Celej svět mi to může olajkovat a okomentovat. 

Je to snadný. O něco míň snadný je, když aplikace jednoho dne zmizí. (Ahoj Endomondo!) Rychlosti a trasy jsem dokázala vyexportovat, ale moje poznámky jsou v háji, o fotkách nemluvě. To by se mi s notýskem nestalo. Notýsek vám akorát nikdo neolajkuje, pokud nepočítám futr trenérku, co mi dala razítko s medvídkem za prvních 5 getupů s šestnáctkou. Asi byste mohli chodit s notýskem po ulici a mávat jím pod nosem náhodným kolemjdoucím a vyžadovat pochvalu, ale co si budeme nalhávat, není to úplně obvyklý způsob chováni. 

Občas si říkám, jestli potřebuju všechno tohle sdílet, a odpověď je ne. Jednoho dne možná přijdu za trenérkou Ofelií, budu jí mávat před očima notýskem a ptát se na radu.